pátek 29. října 2010

Klausův faux pas je jen zpětným potvrzením morálního ospravedlnění protičeskoslovenského odboje

Lukáš Beer
Malá fiktivní příhoda k zamyšlení. Píše se rok 1930. Při příležitosti dvanáctého výročí vzniku Československé republiky dne 28. října se chystá v rozhlase promluvit ke všem občanům nového státu prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Projev prezidenta mladé republiky se v přímém přenosu chystá vysílat Československý rozhlas, který ve svých pořadech v německém, rusínském a maďarském jazyce později taktéž uvede prezidentův projev v jiných jazykových mutacích.

Nastává s napětím očekávaný slavnostní moment, kdy prezident všech Čechoslováků předstupuje před mikrofon. Jeho slovům teď budou pečlivě naslouchat tisíce posluchačů a další dny si je další tisíce budou číst v denním tisku. Jeho slova jsou, jak se to na uctívaného moudrého prezidenta československého státu sluší a patří, směřována všem občanům Československa (a nikoliv pouze Čechům) – totiž téměř 7,5 miliónům Čechů, dále 3,2 miliónům českých, moravských a karpatských Němců; 2,3 miliónům Slováků, sedm set tisícům československým Maďarů, 600.000 Rusů a Rusínů a dalším občanům mnohonárodnostního státu.

Zrovna když se T. G. Masaryk v tomto sci fi příběhu chystá pronést první větu, udeří z čista jasna ohromný blesk do pražských Hradčan a zároveň do budovy československého rozhlasu. V radiových přijímačích to začne chvíli praskat a po nějakou dobu vycházejí z přístrojů podivné zvuky. Tu se z éteru ozve hlas neznámého muže: „Vážení vysocí ústavní činitelé, dámy a pánové, posluchači rozhlasových a televizních stanic, vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se – přesně před devadesáti dvěma lety – zrodil moderní český stát….“

Ano, jsou to úvodní slova současného českého státního prezidenta Klause, přednesená letos 28. října. Těžko říct, co by rozhlasové posluchače z roku 1930 v prvním momentu iritovalo více – zda ono připomínání si 92. výročí vzniku jakéhosi státu, nebo připomínání si výročí zrození „moderního českého státu“ ?

Je to snad Klausova hloupost, neznalost dějin dnes již neexistujícího státu, který křečovitě oslavuje, či jen chladnokrevná arogance, kalkulace a domýšlivost? Nebo spíše jen suverénní prostořekost, pramenící ze skálopevného přesvědčení, které se ještě dodnes traduje v širokých vrstvách našeho národa, že totiž Československá republika, svým územním rozsahem daleko přesahující historické hranice českých zemí a ještě mnohem více přesahující jazykové hranice českého národa, tato Československá republika se svým mnohonárodnostním složením, kde příslušníci českého národa co do počtu činili právě jen polovinu celkového obyvatelstva státu, byla státem českým ?!?

Kdyby se 28. října 1930 milióny československých Slováků a Němců a statisíce československých Maďarů a Rusínů (zkrátka půlka obyvatelstva československého státu!) směly seznámit s doslovným zněním slavnostního projevu Václava Klause, proneseného přesně o osmdesát let později, sotva by se mezi nimi našel někdo, kdo by se vnitřně mohl identifikovat a ztotožnit s neslýchaným Klausovým žvaněním o zrození „českého moderního státu“ v roce 1918. Sotva by se mezi nimi našel někdo, kdo by mohl pociťovat vnitřní spřízněnost a sounáležitost k novému státu a kdo by si jej tomu odpovídajíc vážil.

Naopak – i ti Československu nejoddanější Slováci, Maďaři a Němci by si po poslechu projevu současného českého prezidenta zřejmě museli ve svých hlavách zrevidovat své dosavadní loajální smýšlení. A ti, kteří již od počátku pociťovali vůči mladému československému státu skepsi či dokonce odpor, by Klausova dnešní rétorika mohla jen utvrdit v jejich odmítavém přesvědčení. Zkrátka a dobře - Klausův projev by znamenal pro dobrou polovinu všech tehdejších Čechoslováků velké zklamání.

Ostatně, zrovna v těchto dnech, kdy si smyšlenému „našemu 1. (protirakouskému) odboji“ dopřává opět své každoroční mimořádné pozornosti, a kdy jsme vůbec ochotni akceptovat tuto terminologii, od které se pak odvíjí odpočítávání těch ostatních „našich odbojů“, přiznejme alespoň druhé polovině tehdejších Čechoslováků, tj. všem nečeským občanům první československé republiky (nebo „moderního českého státu“, jak ji vidí Klaus) legitimitu pro jejich případné otevřeně protičeskoslovenské aktivity a pro jejich pozdější snahy o rozbití Československa. A to s klidným svědomím včetně násilných aktivit vůči československému státu. K oné legitimitě se navíc přidává i morální ospravedlnění protičeskoslovenského odboje, ke kterému naposledy zpětně přispěl Václav Klaus svým posledním projevem. Kam protičeskoslovenský odboj zařadíme a jak jej pokřtíme – jedenapůldruhým?