Atentát bez lidické krve – to je jako šťavnatá pečínka bez masa

Lukáš Beer

Občané "uctívají památku" zastupujícího protektora R. Heydricha na 1. hrad-
ním nádvoří Pražského hradu dne 7. června 1942.

Češi si budou v půli příštího roku připomínat 70 let, které uplynou od tragických událostí, bestialit a krutostí spojených se zničením obcí Lidice a Ležáky a s usmrcením jejich nevinných obyvatel. Příčinu k tomu tehdy zavdala cíleně kalkulovaná provokace v zahraničí vyškolených a taktéž z ciziny do našich zemí vyslaných parašutistů, dnes v polistopadové éře entusiasticky vyzdvihovaných jako v celém českém odboji II. světové války nikým a ničím nepřekonaní hrdinové. Atentátníci se nejen stali jakýmsi symbolem domnělé celonárodní protektorátní chrabrosti a odvahy a takřka na nich staví jakási poválečně vypěstovaná „česká národní odbojářská identita“ z období Protektorátu, nebo lépe řečeno jakási představa o ní. Je ale paradoxní, že to není krev Reinharda Heydricha, který byl vlastním cílem jejich útoku, ale krev odvetně zavražděných popř. posléze krvavými represáliemi stíhaných Čechů, jež se neminula účinkem a přispěla velkou měrou k tomu, že česká emigrace konečně mohla úspěšně vyvíjet své diplomatické snahy o uznání předmnichovských hranic Československa ze strany Velké Británie. Již 5. srpna 1942 britský ministr zahraničních věcí A. Eden v dopise Janu Masarykovi oficiálně oznámil, že britská vláda se necítí být nijak vázána mnichovskou dohodou z roku 1938 a nebude na události roku 1938 brát žádný zřetel při stanovení československých hranic po ukončení války. To byl pro lidi kolem Edvarda Beneše nesmírný úspěch – úspěch, který byl však vykoupený lidickou krví, nikoli však krví Reinharda Heydricha („lidickou krví“ můžeme přitom zástupně chápat veškeré německé represálie vyvolané atentátem).

Tato ničím neoddiskutovatelná skutečnost, která staví smysl celé výpravy atentátníků do poněkud problematičtějšího světla, může být někým vnímána nepříjemně a nejistota z ní se dnes projevuje až komicky působící úzkostlivou snahou některých vyplašených českých historiků o co nejvíce pozitivní náhled na přínos této „vraždy na tyranovi“ a negativní stránky či pochybnosti o tomto činu jednoduše ignorovat či je jednoduše otitulovat jako „komunistickou propagandu poúnorového režimu“. Strach před odhalením kontroverznosti atentátu na Heydricha může přitom vést až k absurdnímu překrucování výkladu dějin, které staví veškeré souvislosti doslova naruby.

Historik Vojtěch Šustek považuje
atentát na Heydricha za "vojenský
útok" a označení "atentát" za
"sudeťáckou propagandu".

Poměrně známý historik Vojtěch Šustek z Archivu města Prahy dokonce akci proti Heydrichovi považuje za „vojenský útok“ a odmítá ji označovat za atentát. Je to prý jen slovník „sudeťácké propagandy“, jak prohlásil před necelými dvěma roky. Prý když někteří historikové či publicisté říkají „spáchat atentát“, je to jako když se mluví o „odsunu“, ale používá se místo toho nesprávně „vyhnání“. Šustek tehdy v pořadu České televize dále zcela nepravdivě podal a přetočil naruby příčiny a následky ohledně atentátu na Heydricha těmito slovy: „Likvidace Heydricha byla jednou z nejužitečnějších a nejslavnějších akcí, které náš zahraniční odboj v součinnosti s domácím provedl. Zabití Heydricha bylo zcela zásadní pro obnovení Československa v jeho předválečných hranicích. Teprve v důsledku vlny sympatií, kterou zabití Heydricha vyvolalo u britské a americké veřejnosti, totiž Velká Británie oduznala platnost Mnichovské dohody a územní zisky Německa na úkor Československa.“

Bohužel, otcem Šustkova výroku bylo tehdy pouze jeho zbožné přání vyzdvihnout význam odboje a praktický přínos atentátu – všimněme si, že absolutně nezmiňuje „lidickou krev“, která byla skutečným hybným kamenem při získávání soucitu a sympatie za hranicemi Čech a Moravy. Žádné sympatie britské a americké veřejnosti kvůli zabití Heydricha, ale sympatie, které vznikly po krvavých německých represáliích. Místo toho, aby Vojtěch Šustek pohlédl pravdě do očí, pouští se raději do předlouhých litanají, kterými sebe samého a další, kteří to mají zapotřebí, musí úzkostlivě ujišťovat, že „statečných lidí a hrdinů jsme měli více než dost“ a „to, že by náš národ byl udavačský a zbabělý, si především nemysleli sami Němci“. I Šustkovo chápání „vojenské cti“ se v této souvislosti jeví nanejvýš podivně – atentát jako „vojenský útok“? Není mi známo, že by během osudového setkání dvojky česko-slovenských výsadkářů se svou obětí 27. května 1942 byli útočníci navlečeni do vojenských uniforem a nevydávali se za neozbrojené civilisty. No prosím, vojenský útok tedy, v tom případě ale velmi zbabělý a podlý „vojenský útok“!

Když v roce 2007 Český svaz bojovníků za svobodu s odbojářskou náčelnicí Andělou Dvořákovou v čele velmi těžce nesl odvysílání dvoudílného televizního filmu „Operace Silver A“ v České televizi, protože parašutisté z výsadku „Silver A“ v tomto snímku nebyli vylíčeni zrovna jako bezchybní a zidealizovaní Bozi-odbojáři, zapojil se do diskuse i náš historik Šustek, který – jak se zdá – spíše sází na své intuice a na svá zbožná přání. Odmítl ztvárnění parašutistů ve jmenovaném filmu zvláštním argumentem: „Snad si nemyslíte, že lidé, kteří parašutisty ukrývali, by riskovali život kvůli arogantním a poživačným floutkům?" A hotovo. I to docela svědčí o kvalitách jeho posudků.

Česká televize na výročí atentátu na Heydricha příští rok již s předstihem reagovala a hodlá už letos odstartovat dokumentární seriál o životě v Protektorátu. Již nyní lze s jistotou předpokládat, že vedle celé řady střízlivých analýz „heydrichiády“ zazní za rok i několik pokřiků vyplašených překrucovačů dějin ražení archiváře Šustka, který si ze svých lží o heydrichiádě učinil něco jako své životní poslání.

Je dobře známo, že část vedení českého odboje v Protektorátu měla proti atentátu výhrady kvůli obavám z předpokládaných velkých německých represálií a v depeši do Londýna se ještě v květnu 1942 pokusila toto rozhodnutí změnit - např. zlikvidovat místo Heydricha největšího domácího „kolaboranta“ Emanuela Moravce. Není těžké si domyslet, proč toto náhradní řešení pro českou londýnskou emigraci nemohlo nikdy být akceptovatelné – Beneš potřeboval pro své plány „lidickou krev“. A ta by v případě zavraždění Emanuela Moravce jen tak netekla. A psychologické poselství Spojencům prostřednictvím takového činu by navíc mohlo vyvolat z pohledu českého politického exilu spíše kontraproduktivní výsledek - podtrhlo by totiž váhu domácího českého přizpůsobení se poměrům a české "kolaborace". A sen o znovuvybudování Československa v předmnichovské podobě by měl mnohem dále ke svému zrealizování.