pátek 5. srpna 2011

Velká „distanciáda“ od Antievropana Breivika

Lukáš Beer
Poslední týdny by se hravě daly také označit jako „distanciáda“ - osob a politických uskupení distancujících se od Anderse Breivika se ke slovu přihlásilo více než dost. Zatímco si většina obvyklých evropských kritiků multikulturalismu a nekontrolovaného přistěhovalectví vystačila s patřičným poukázáním na fakt, že Breivikův zločin je ve skutečnosti dílem duševně postiženého jedince a samozvaného zachránce „Abendlandu“, přispěchalo konkrétně v České republice relativně záhy několik publicistů z „pravicově konzervativního“ kouta, ale především otevřeně sionistických publicistů resp. webů, s ráznými prohlášeními, která tvrdě odsuzovala Breivikův násilný čin a co nejviditelněji se od něj distancovala (kupříkladu sionistický web Eurabia, operující pod rouškou antiislamismu, známý český sionista Lubomír Stejskal, česko-židovský publicista Břetislav Olšer, Benjamin Kuras a mnoho dalších). Padlo v této souvislosti několikrát i slovo „neonacista“ – to ovšem ne v posledně zmiňované provenienci, ale pouze omezeně ve slátaninách, vzniklých v novolevicové publicistické kuchyni, kde se někteří pisálci nebáli šáhnout ani po osvědčených nesmyslných slovních hříčkách a spojeních s „Hitlerem“ a „Goebbelsem“ a motat jedno s druhým dohromady.

Nakonec ale nic naplat, neboť dokonce i do mainstraemových médií pronikly záhy jednoznačné informace, podle nichž je norský střelec velkým přítelem Izraele a sionistických snah na straně jedné a přesvědčeným odpůrcem nacionálního socialismu na straně druhé. Breivik dokonce kdesi v nějakém svém textu prohlásil, že osobně velmi lituje skutečnosti, že si nemůže udělat výlet do minulosti někam do 30. či 40. let minulého století, aby pak osobně fyzicky zneškodnil Adolfa Hitlera, který byl v jeho očích největším škůdcem evropských národů a nesrovnatelně se na nich provinil.

Efektivně podsunout Breivikovu hromadnou vraždu na konto „neonacistů“ se tedy nepodařilo, nicméně v sousedním Německu vyústily norské události v řadách některých politiků v reflexní hysterii, jejíž tenor mimo jiné také vyzněl ve smyslu požadavku zákazu činnosti tamější „neonacistické“ NPD. Záminkou pro tento požadavek, vyslovovaný některými německými politiky ze sociální demokracie a strany Zelených, se stala okolnost, že mezi adresáty, kterým Anders Breivik elektronickou poštou zaslal svůj tisícpětsetstránkový manifest, se měla nacházet i místní organizace NPD v Erfurtu. Dolnosaský ministr vnitra Schünemann obratem požadoval omezení finančních příjmů pro NPD („To by tuto stranu finančně velmi postihlo a pomohlo by to omezit její akceschopnost“), narazil ale na protest spolkového ministra vnitra Friedricha.

Zde v Česku byla před několika dny jakoby čistě náhodou šířena pomatená hláška o rozhovoru s „bývalým norským neonacistou“ Eiternesem a byl v ní kladen důraz na pasáž, ve které jmenovaný uvádí, že když poprvé uslyšel o útocích ve své zemi, začal se bát, že za nimi stojí jeho bývalí kamarádi z „neonacistické“ scény. A 36letý „neonacista“ neopomněl pak také samozřejmě podotknout, že „pro neonacisty jsou Breivikovy útoky legitimní“ a odlišování Breivika jako antiislamisty je irelevantní, protože to jeho uvažování se velmi podobá tomu „neonacistickému“.

Aniž bychom chtěli důkladněji rozvádět spekulace nad tím, do jaké míry je šíření předcházející zprávy náhodné či cílené, do jaké míry je tendenční, aniž bychom se chtěli vážněji zabývat tím, které zájmové skupině šíření takovýchto „zpráv“ poslouží v souvislosti s profláknutou proizraelskou politicko-názorovou orientací Andrese Breivika nejlépe, a aniž bychom chtěli vážněji hledat souvislosti s rozhovorem s předsedou norské Ligy dělnické mládeže (AUF), který se dva dny před krvavým masakrem, spáchaným na svých mladých přívržencích (pro)sionistou Breivikem, opakovaně vyslovil pro tvrdý bojkot Izraele ze strany Norska, zcela zákonitě tušíme, odkud bude tlačit největší potřeba se od Breivikových činů ostře distancovat.

Vytušil to moc dobře i ředitel české pobočky mezinárodní křesťansko-sionistické organizace ICEJ, „konzervativec“ Mojmír Kallus, a podařilo se mu inteligentně a vcelku pádně argumentovat ve svém článku nazvaném Vrah přítelem Židů?. Snažil v něm z části vcelku rozumně vyvrátit spojitost mezi jednoznačně proizraelskou politickou orientací atentátníka Breivika a motivy jeho krvavého zločinu. Breivika, tak tvrdí Kallus, s Izraelem (přesněji s izraelskou pravicí) spojuje pouze „společná nenávist“ k islámu, ne tedy upřímná sympatie k Izraeli. A je také samozřejmě nepopíratelné, že i napříč samotnou izraelskou společností panují diferencované názory na vnitřní a zahraniční politiku státu Izrael, tudíž i ty kritické. Je možné, že i Kallusův postřeh, prezentovaný hned v podtitulku svého článku - „Breivik je přítelem Izraele asi tak stejně jako čeští nacisté jsou přáteli Palestinců“ – zajisté nepostrádá určité dávky správného odhadu, ale to pouze tehdy, přimhouříme-li hodně obě oči a akceptujeme-li jeho vážný omyl, když charakterizovanou skupinu označuje paušálně jako „české nacisty“.

Na druhou stranu je Kallus jasně slepý na „izraelské pravé oko“, když se domnívá, že Breivikovy sympatie k nacionalismu a „etnické čistce“ jsou v přímém rozporu se sympatiemi k Izraeli, protože si prý navzájem odporují a Breivik se tím prý paradoxně řadí do stejné kategorie, ve které se nacházejí největší kritici Izraele. Jako kdyby pojmy nacionalismus a etnická čistka byla Židům nějakým záhadným způsobem zcela cizí jenom proto, že se sami kdysi stali jejich obětí. „Logiku to má jedině v případě, že Breivikovi mají Židé a Izrael posloužit pouze jako nástroj – v jeho boji proti muslimům a levicovému propalestinskému establishmentu“, konstatuje Mojmír Kallus dále, aniž by nám logicky osvětlil motiv, proč se Breivikovi politicky protiví zrovna (svým zaměřením naprosto mimoevropská!) propalestinskost „levicového establishmentu“ a proč mu na jeho (svým dosahem taktéž mimoevropské) proizraelskosti tak úzkostlivě záleží. Cožpak jeho boj proti islamizaci Evropy tak neodvratně souvisí s osudem státu Izrael, s jeho potýkáním se s blízkovýchodními muslimy, s otázkou izraelsko-palestinských vztahů? Breivik se může jakkoli považovat za proevropsky cítícího vlastence, ale ve skutečnosti se projevuje jako jeden velký Antievropan, a to naprosto bez ohledu na jeho zločinný teroristický čin – jednoduše proto, že svou podporou Izraele a sionistickým konstruováním přímé závislosti mezi touto podporou a mezi protiislamizační politikou v Evropě pomáhá sionistickým snahám vystavit evropské národy mimořádnému nebezpečí importu napjatých izraelsko-palestinských/islámských vztahů na evropskou půdu. Je krátkozraké domnívat se, že některé evropské pravicově populistické strany, a tedy i Breivik, sympatizují s Izraelem pouze proto, aby mohly čím útočit proti „levicovému“ establishmentu. Zdravý rozum káže, že protiislamizační úsilí na evropské půdě se nejen že v klidu obejde bez demonstrativního sympatizování s Izraelem, nýbrž se bez něj zákonitě a ve vlastním zájmu obejít dokonce musí.

Je zcela vedlejší, zda je Breivik upřímným „přítelem Židů“ či nikoliv, doufejme že zrůdnost jeho činů nemá s touto otázkou nic společného. A bylo by skutečně projevem laciného antisemitismu hledat v tom jakoukoliv neprokázanou spojitost.

Zajímavé ale v této souvislosti je, jak hravě a snadno si média na druhé straně běžně okamžitě dokáží poradit s vytvářením úsudku o politickém pozadí pachatelů násilných, rasisticky motivovaných činů (majících sotva něco společného s politickým smýšlením) – a přisoudit jejich zločiny obratem „neonacismu“, abychom jaksi použili otřískaný moderní žargon. Často i s tichým souhlasem a pocitem jakéhosi zadostiučinění pachatelů samotných. Zde diferencování mezi skutečným politickým smýšlením a patologičností individuí páchajících podobné činy není na pořadu dne. Ale ani odpovídající „neonacistický outfit“, ani desítky vytetovaných svastik, run a „nacistických přileb“, demonstrativní antisemitismus, ani konzumace odpovídající hudby překypující v doprovodných textech anglickým slovem „hate“ a portrét Adolfa Hitlera visící nad domácí postelí nejsou žádnou spolehlivou garancí pro to, že zde máme co do činění s opravdovým „nacistou“ – ale spíše naopak s někým, kdo může být myšlence nacionálního socialismu na míle vzdálený a činy své psychicky narušené osobnosti „neonacismem“ ve skutečnosti pouze nevědomě navenek maskuje.