pátek 11. května 2012

Německý nacionální socialismus v dějinách politických teorií

Předcházející texty: Friedrich II. Veliký a nacionální socialismus - Demokratické ideje a skutečnost - Italský fašismus a pojetí státu a národa
V posledním, dnes zveřejněném rozboru českého sociologa Jana Mertla přinášíme autorův pohled na přínos německého nacionálního socialismu z hlediska vývoje politických teorií. Zabývá se zde charakteristickými rysy nejen ve všeobecném povědomí dobře ukotvené ideje národní pospolitosti, ale také vztažnostmi svobody jedince v rámci pospolitosti, vývojem socialistické ideje nacionálního socialismu a také například i myšlenkou hospodářství na základě velkých hospodářských prostorů a jejími praktickými důsledky pro mocenské uspořádání světa. Článek je zde uveden čistě za účelem věcné kompletizace znalostního přehledu čtenářů, kteří se zajímají o danou tématiku. (Lukáš Beer)

Také německý nacionálněsocialistický světový názor vyrostl z revoluční situace. Zkušenosti Německa s demokracií a kapitalismem po světové válce byly ještě bolestnější než zkušenosti italského národa. Proto i revoluce, kterou německý národ reagoval na tyto zkušenosti, zasahovala ještě hlouběji jeho hmotný i duchovní život. Tradice německé velikosti, o něž se opřel nacionálněsocialistický světový názor, byly vesměs protidemokratické a protiliberalistické. Liberalismus a demokracie byly již dříve německými nacionalisty odmítány jako cizorodý duchovní proud, přenášený do Německa ze Západu. Při rozboru německého romantismu jsme viděli, jak se již v době napoleonského despotismu německé politické myšlení odvrátilo od ideologií Západu a razilo nové cesty svébytného německého myšlení. Kromě tradic z období romantiky působily na vznik a další rozvoj nacionálního socialismu především pruské fridericiánské tradice. Přísný životní styl, podřizující soukromé zájmy jednotlivce službě vlasti, vojenská kázeň a bezpodmínečná oddanost vedoucímu jednotlivci, osobní statečnost a vytříbený smysl pro pořádek a organizaci – to vše byly životní hodnoty, jež se od dob velkých panovníků Friedricha Wilhelma I.Friedricha Velikého staly nejprve v Prusku a později v celém Německu pevně zakořeněnými tradicemi národa. (Viz o tom v mé stati „Ideologie německého národního socialismu“ v knize Dnešní Německo, Praha Orbis 1939, str. 16-19.) Německý nacionální socialismus nepotřeboval k těmto vlastnostem německý národ teprve vychovat, nýbrž jenom je v něm znovu probudit. Bylo třeba, aby si německý národ znovu uvědomil svou vlastní historickou bytost, a tak vybředl z duchovního úpadku poválečné doby. Podobně jako v Itálii vyvstala i v Německu silná osobnost jediného muže, Vůdce, která převzala tento dějinný úkol národního probuzení. Politická situace, s níž se tato národní revoluce zrodila, byla v hlavních rysech podobná situaci, v níž vyrostl italský fašismus. Proto se také německý nacionální socialismus v mnohém ohledu podobá italskému fašismu. Přitom však nejde o pouhé přenášení idejí z jedné země do druhé, nýbrž o vlastní tvůrčí proces, vzniklý z vlastních německých životních potřeb a národních tradic. Podobnost obou světových názorů i politické praxe neznamená totožnost, nýbrž příbuznost, vzniklou z obdobné situace. Německý nacionální socialismus mnohé z idejí, jež byly italským fašismem jen nadhozeny, provádí myšlenkově i prakticky do všech důsledků.

V dějinách politických teorií spočívá přínos německého nacionálního socialismu především v důsledném promyšlení ideje národní pospolitosti (Volksgemeinschaft). Kdežto italský fašismus buduje svou politickou doktrínu na myšlence silného státu, z jehož moci vyrůstá síla a zdatnost národa, pro německý nacionální socialismus je základním východiskem všeho myšlení národ, národní pospolitost. To vyjádřil Vůdce Adolf Hitler ve svém díle „Mein Kampf“ těmito slovy: „Stát je prostředníkem k cíli. Jeho cíl tkví v zachování a rozvoji pospolitosti fyzicky i duchovně stejnorodých bytostí.“ (Adolf Hitler: Mein Kampf, II, str. 433). Základ pevné a zdatné národní pospolitosti je podle teorie německého nacionálního socialismu v její rasové čistotě. Proto je předním úkolem státu zbavit národ rasově cizorodých prvků. Vůdce říká o tomto předním úkolu národního státu, že „učinil rasu středem veškerého života“ a že „pečuje o udržení její čistoty“. (Adolf Hitler: Mein Kampf, II, str. 446.) Podřízení jednotlivce celku je ideou národní pospolitosti provedeno co nedůsledněji, neboť jedině životem v národě a pro národ nachází život jednotlivce svůj smysl a své poslání. Německý nacionální socialismus se tím docela odvrací od liberalistického individualismu Západu a získává tak silný ideový předpoklad pro naprosté semknutí všech sil národa k společnému boji. Idea totálního státu, vyznačující politické dějiny naší doby v celé Evropě, nachází v německém nacionálním socialismu pevnou oporu. Tu již nejde jen o vnější mocenskou sílu státního stroje, nýbrž o organické semknutí všech těch miliónů jedinců, z nichž se skládá živé tělo národa a státu, sloužícího národu. Pospolitost všech příslušníků národa na život a na smrt mnohonásobí politickou vůli státního vedení. Organizace státního aparátu a jeho vedení je tu prováděna shora, avšak jejím předpokladem je sjednocená vůle miliónů příslušníků národní pospolitosti. Jestliže celý vývoj moderního státu a všech technických předpokladů jeho života (komunikačních prostředků) spěl nezadržitelně k vytvoření masového státu, v němž se z ovládaných širokých vrstev lidu stali spoluúčastníci státní moci, pak v nacionálněsocialistické ideji národní pospolitosti nalezl tento vývoj svůj přiměřený výraz. Touto ideou se snaží překonat hrozící rozpor mezi neuskutečnitelnost vlády „všeho lidu“ a mezi nebezpečím, že se stát odcizí lidu, nebudou-li v něm masy spatřovat uskutečňovatele své vůle. Princip jednoty a celistvosti národa se liší, jak zdůrazňuje Huber, od pouhé totality státní moci právě tím, že nejde jen o vnější moc, nýbrž o vnitřní duchovní sjednocení všech příslušníků národa ve službách celku. (E. R. Huber: Verfassungsrecht des Groβdeutschen Reiches, II. Auflage, Hamburg 1939, str. 158). Kromě toho měla idea národní pospolitosti pro německý nacionální socialismus i ten praktický význam, že odůvodňovala boj za sjednocení všech Němců bez ohledu na to, zda žijí uvnitř hranic různých států. Tento základní politický požadavek nacionálněsocialistické strany, vyjádřený hned v prvním bodě jejího programu z roku 1920, dospěl k tak rychlému vítězství právě proto, že se podařilo proniknout ideou národní pospolitosti myšlení i jednání celého německého národa.

V rasově pojaté ideji národní pospolitosti získává nacionální socialismus pevný základ své ideologické stavby již tím, že v ní není ponecháno nic na pouhé libovůli jedince. Příslušníkem svého národa se člověk rodí, jeho spojení s ním není věcí volby, nýbrž jeho osudovým určením. Svou sounáležitost s rasou nemůže jednotlivec měnit vlastní vůlí, neboť ta je dána jako přírodní fakt. V takto rasově pojaté ideji národní pospolitosti se ozývá osudová nezměnitelnost přímo fatální, upomínající na velké náboženské systémy Orientu. Je přímým protikladem západoevropského myšlení, které i v systémech na pohled zcela kolektivistických, jako je příklad Hobbesova učení, přece jen vychází od jednotlivce jako základu veškerého uvažování. Idea národní pospolitosti dává také zcela jednoznačnou odpověď na otázku svobody a rovnosti lidí, která od dob francouzské revoluce tvořila jeden ze základních problémů politického myšlení. Dr. Otto Dietrich ve své Revoluci myšlení jasně ukázal, že když přestane být východiskem našeho myšlení individuum a stane se jím pospolitost (rasa, národ), pak se svoboda jednotlivce může uplatňovat jedině uvnitř této pospolitosti.

Také nacionální socialismus žádá svobodný rozvoj individuální osobnosti, ale pouze za předpokladu, že svoboda jedince slouží svrchovaným zájmům celku. Dietrich připomíná Nietzscheovu myšlenku o tom, že nezáleží na svobodě „od čeho“, nýbrž jedině na tom, „k čemu“ jedinec své svobody užije. K Nietzscheovým slovům pak dodává: „Individualismus zná jen svobodu „od čeho“. Ve skutečnosti je to bezuzdnost a libovůle, které vedou k anarchii. Jen svoboda „k čemu“ je svoboda tvůrčí, svoboda osobnosti, svoboda člověka tvůrčího pro pospolitost.“ (Dr. Otto Dietrich: Revoluce myšlení, český překlad Růženy Kadlecové, Orbis Praha 1940, str. 29). Svoboda chápaná z hlediska národní pospolitosti je tudíž nerozlučně spjata s přísnou vázaností k této národní pospolitosti, k její víře a k jejímu úsilí. Pokud jde o ideu rovnosti, tak tu nacionální socialismus odmítá především, pokud se jí rozuměla rovnost „všeho, co má lidskou tvář“. Tkví v samé podstatě rasové teorie, že je neslučitelná s myšlenkou rovnosti všech lidí bez rozdílu ras. V takové rovnosti, vedoucí k rasovému míšení, může nacionální socialista spatřovat jedině neklamný znak úpadku národa, který se nebrání nivelizaci rasových prvků. Národní pospolitost není společenstvím všech lidí obývajících určitý prostor, nýbrž je přísně výlučná. Vylučuje ze svého středu jednak rasově cizorodé a tudíž pro národ méně kvalitní složky obyvatelstva, jednak i ty vlastní příslušníky národa, kteří se svou světově názorovou odlišností sami vylučují z národa, sjednoceného jednotným duchovním poutem nacionálněsocialistického světového názoru. Podle toho říšské zákonodárství ostře rozlišuje mezi plnoprávným říšským „občanem“ (Reichsbürger) a mezi pouhým státním příslušníkem (Staatsangehöriger). Již touto výlučností národní pospolitosti je otázka rovnosti všech lidí zodpovězena negativně. Kromě toho však nacionální socialismus odmítá demokratickou ideu rovnosti i pokud se týče vlastních příslušníků národní pospolitosti. Vychází z poznání přirozené nerovnosti lidí a uvědomuje si velikou hodnotu plného rozvoje individualistických schopností každého jednotlivce pro národní pospolitost. Přitom jediným rozhodujícím měřítkem hodnoty lidí je právě jejich prospěšnost z hlediska národní pospolitosti. Na druhé straně tím, jak německý nacionální socialismus potírá veškeré rodové výsady a třídní či stavovské kastovnictví, a to nejen v teorii, ale zejména v denní praxi, se přibližuje ideji rovnosti v národě daleko více, než tomu bylo v liberalistických demokraciích. Dr. Goebbels to vyjadřuje tak, že odmítá nivelizaci lidí, jejichž různých a různě hodnotných schopností je třeba naopak využít pro dobro národního celku, na druhé straně však zdůrazňuje „zásadní rovnost všech v povinnostech a právech“. (Dr. Joseph Goebbels: Wesen und Gestalt des Nationalsozialismus, Berlin 1934, str. 21). Idea jednotné a celistvé národní pospolitosti je tudíž v německém nacionálním socialismu pevným kritériem při řešení problému rovnosti stejně jako problému svobody.

Důsledně pojatá idea národní pospolitosti vedla od počátku tvůrce nacionálněsocialistického světového názoru k tomu, aby svůj nacionalismus nerozlučitelně spojovali se socialismem. Nacionalismus tím přestal být ideologickým pláštíkem k zakrytí zájmů výše postavených sociálních vrstev a stal se společnou vírou celého národa, tedy především jeho nejpočetnějších lidových vrstev. Jakmile se idea národní pospolitosti přestane omezovat jen ba vrstvy hospodářsky silné, jakmile přestane být vlastnictvím „třetího stavu“, jako jím byla v měšťáckém nacionalismu, pak je cesta k socialismu jejím jedině možným logickým důsledkem. „Čtvrtý stav“ lidí práce přestal být pouhým pasivním objektem státní péče a stal se hlavní složkou novodobé národní pospolitosti.

Socialistická idea vyrůstala v německé revoluci především z praktických zkušeností. Sledovat její rozvoj v nacionálněsocialistickém Německu by znamenalo líčit dnes již velmi rozsáhlé dílo sociální politiky. Zde si jen všimněme nejcharakterističtějších rysů německého socialismu po ideové stránce. Pozitivním základem německého socialismu je idea práce jako jediné tvůrkyně hmotných i duchovních statků, potřebných pro život národa. Sláva a čest práce a procujícího člověka splývá se slávou a ctí národa, národní pospolitost se stává pospolitostí pracovní. Mezi jednotlivými složkami hospodářského procesu, tedy především mezi kapitálem a prací, musí v zájmu národní pospolitosti panovat soulad, který je předpokladem zdárné hospodářské činnosti. Podobně jako italský fašismus staví i německý nacionální socialismus proti ideji třídního boje ideu sociálního míru, založeného na kladné spolupráci mezi podnikatelem a zaměstnancem. Německý „Ordnung der nationalen Arbeit“ (Řád národní práce) z 20. ledna 1934 je, podobně jako italská Charta práce, základní ústavou tohoto nového pracovního řádu. Podstatné novum německého řádu práce spočívá v tom, že není budován shora od vrcholných organizací, jakými jsou italské korporace, nýbrž zdola od nejmenší jednotky hospodářského a sociálního života, kterou je podnik. Hospodářský podnik není v novém řádě pouhým místem výdělku a mzdy, nýbrž základní jednotkou pracovní pospolitosti, v níž se nejkonkrétnějším způsobem projevuje plodná spolupráce mezi kapitálem a prací. Německý nacionální socialismus tím, že nový sociální řád buduje přímo na těchto nejmenších složkách hospodářského procesu, na podnicích, získává velmi mnoho na praktičnosti a konkrétnosti. Denní otázky sociálního života, zlepšení hmotných i duchovních podmínek práce, jsou takto řešeny přímo u svého zdroje a nikoliv „od zeleného stolu“ nadřazených vrcholných korporací, jejichž pracovníci i při nejlepší vůli nemohou tak dobře znát bolesti a nedostatky podniků jako ti, kteří v nich přímo pracují. V sociální organizaci podniků jsou již podle „Řádu národní práce“ zastoupení všichni tři činitelé, na nichž závisí udržování sociálního míru: podnikatel jakožto vedoucí podniku (Leiter des Betriebes), zaměstnanci jako jeho družina (Gefolgschaft) a konečně reprezentant státní moci, který je konečným rozhodčím ve sporech. Je jím vždy pro několik podniků téhož obvodu důvěrník práce (Treuhänder der Arbeit), podléhající říšskému ministerstvu práce. Předpokladem souladné činnosti všech složek pracovní pospolitosti v celé Říši jsou organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů, jakož i jednotné řízení pracovních otázek ze strany státu (prováděné říšským ministerstvem práce).

Také při budování organizací zaměstnaneckých a zaměstnavatelských se projevil praktický organizační smysl německých nacionálních socialistů, který tak chyběl socialistickým pokusům minulých dob. Nejlepším dokladem této organizační výstavy je obrovský kolos Deutsche Arbeitsfront (DAF), která odstranila dřívější roztříštěnost dělnických odborových organizací a nahradila je institucí, která je snad největší organizací v Říši vůbec. Také podnikatelské svazy byly v Říši vytvořeny na základě organizací již dříve existujících (zejména hospodářských komor a zaměstnavatelských svazů). Vrcholné organizace obou složek se pak v roce 1935 spojily vytvořením společných rad. Žádná z institucí této nové výstavby není autonomní ve smyslu nějakého stavovského řádu, o němž bylo v nedávných dobách vytvořeno v Evropě mnoho umělých a nedosti životných teoretických konstrukcí. Základním předpokladem řízeného hospodářství a řízené sociální politiky je totální státní moc, která usměrňuje všecky organizační složky hospodářského života svým jednotným plánem. Bez tohoto vrcholného státního řízení by se i stavovský systém mohl zvrhnout v řadu centrifugálních sil, oslabujících stát a národ. Také zde platí, že německý nacionální socialismus ponechává volný rozvoj kladným silám jednotlivců a skupin, jenom pokud jsou v naprostém souladu s svrchovanými zájmy celku.

Nacionální socialismus se snaží zlepšovat životní podmínky nejenom pro část pracujícího národa (průmyslové dělnictvo), nýbrž pro všechny jeho složky. Proto věnuje od počátku velikou pozornost zemědělství jakož i řemeslům, živnostem a maloobchodu. Teoretický základ velkorysého řešení agrárních otázky nachází v nauce o spojitosti národa s půdou, na níž národ pracuje (Blut und Boden). Buduje soustavně silný střední zemědělský i městský stav, podporuje rozvoj rukodělné výroby a oživuje tradice starých německých měst.

Hledisko celistvosti a jednotnosti národního státu proniká samozřejmě i celý kulturní život v nacionálněsocialistické Říši. Stát budovaný jako organická pospolitost živých bytostí, nejen jako mrtvá policejní mašinerie, nemůže ponechat žádnou složku národního života bez jednotného usměrnění. Záměrný výběr kladných kulturních hodnot ve filozofii, vědě i v umění, očista kultury od cizorodých, nenárodních prvků a její proniknutí jednotným světovým názorem bylo německou revolucí provedeno ještě s větší důkladností a přísností než obdobné usměrnění kultury v italské revoluci.

V organizační výstavbě institucí podporujících a usměrňujících kulturní tvorbu, jako jsou zejména kulturní komory, se opět projevil známý smysl německého národa pro organizaci a pevný řád. Přitom pak nejde jen o kulturní tvorbu samu, ale především o její soustavné šíření mezi nejširší vrstvy národa. Kultura tu přestává být výsadou zasvěcenců a stává se denní záležitosti celé národní pospolitosti. Dokonalé využití všech prostředků moderní techniky, jako je tisk, film, rozhlas, umožnilo v nacionálněsocialistickém státě pronikání kulturních hodnot i do nejodlehlejších míst země. Teprve budoucnost ukáže, jak mocný vliv bude mít rozšíření základny kulturní tvorby na tuto tvorbu samu.

Německý nacionální socialismus kladl od začátku důraz především na budování nového hospodářského, sociálního a kulturního řádu. Vycházel z praktického poznání, že v revoluci, která má proniknout hmotný í duchovní život celého národ, jsou formální ústavně právní otázky vcelku vedlejší. Nezačal budovat jako racionalisté francouzské revoluce od shora, totiž od ústavy státu, nýbrž tak, že nejprve řešil nejnaléhavější hospodářské, sociální a kulturní problémy. Tím také získal volnou cestu pro dynamické změny ve výstavbě státního aparátu. Celou postupnou výstavbu nového typu totálního státu pronikl však od počátku jediný pevný organizační princip: vůdcovský princip (Führerprinzip). Uplatněním tohoto principu, umožňujícího plnou pravomoc vedoucího jednotlivce spojenou s plnou osobní odpovědností, získal nacionálněsocialistický stát mocnou vzpruhu svého dynamického rozvoje. Jím byla překonána váhavost a nevýkonnost demokratického státního aparátu, v němž se odpovědnost a osobní iniciativa ztrácela v přítmí anonymních sborů a tajného hlasování. Vůdce již v díle „Mein Kampf“ jasně určil obsah vůdcovského principu těmito slovy: „Stát musí svou organizací, počínaje nejmenší buňkou obce až po nejvyšší vedení celé Říše, zakotvit v principu osobnosti. To znamená, že nerozhoduje žádná většina, nýbrž jedině odpovědné osoby a že slovo „rada“ nabývá opět svého původního významu. Každému muži jsou k ruce poradci, avšak rozhodnutí učiní muž!“ Vůdce pak poukazuje na to, že již v dokonalé pruské armádě platila zásada: autorita každého vedoucího směrem dolů a odpovědnost směrem nahoru. (A. Hitler: Mein Kampf, II, str. 501). Vůdcovský princip byl pak důsledně proveden nejen v organizaci nacionálněsocialistického státu, strany a veřejných svazků, avšak vůbec ve všech organizacích a institucích německého národa. Tím byl dán organizační předpoklad pro velký rozvoj osobní iniciativy, pracovitosti a soutěživosti, který umožnil ono úžasné vypětí všech sil německého národa v mírové práci i v současném válečném úsilí. Totální stát získává ve vůdcovském principu organizační páku, která jej žene ustavičně vpřed, takže v rychlém provedení svých opatření musí předstihnout každý stát, v němž je pracovní rozběh ustavičně brzděn těžkopádností legiátního rozhodování.

Až do roku 1939 uskutečňovalo nacionálněsocialistické Německo svůj mezinárodně politický program soustředěním všech Němců v jednotné Říši. Toto neobyčejně rychlé budování německého národního státu, jež bylo současně doprovázeno rozsáhlou vnitřní přestavbou Říše z dřívějšího federalistického státu ve stát se soustředěnou mocí, bylo v podstatě dokončeno připojením Sudetengau a některými pozdějšími rektifikacemi hranic. Zřízením Protektorátu Čechy a Morava a vítězným postupem německých armád v dnešním světovém zápase stojí Velkoněmecká říše před novými dějinnými úkoly. Tu již nejde jen o budování německého národního státu, nýbrž o vytvoření nového mezinárodního pořádku v celé Evropě a – vzhledem k souvislosti evropských problémů s ostatním světem – o nový mezinárodní světový řád. Nacionálněsocialistická teorie, která, jak jsme viděli, vždy postupuje ve svém dynamickém rozvoji v přímé souvislosti s potřebami a úkoly politické praxe, nenechává bez odpovědi ani tyto nové otázky, před nimiž Říše stojí. Také při jejich řešení vychází ze základních principů, jež tvoří neoddělitelnou součást nacionálněsocialistického světového názoru.

Rozpadnutím ženevské Společnosti národů se zhroutil mezinárodní řád, na němž budovali vítězové z první světové války. Italští fašisté stejně jako němečtí nacionální socialisté zásadně odmítají sám ideový podklad ženevské instituce, totiž liberálně demokratickou tezi o rovnosti a suverenitě všech národů a států světa. Stejně jako popřeli ideologii francouzské revoluce vzhledem k uspořádání vnitřních vztahů mezi jednotlivci a skupinami, odmítají logicky i tyto její mezinárodně politické důsledky. Nacionálněsocialistický světový názor odmítá však také starou imperialistickou ideu, směřující k vytvoření národnostně a rasově smíšených obrovských států, budovaných jedině mocenskými prostředky. Při rozboru ideje národní pospolitosti jsme viděli, jak je tomuto světovému názoru cizí pouhý státní absolutismus, v němž se národ a stát sobě navzájem odcizují. Má-li být stát jedině prostředkem k plnému rozvoji národní pospolitosti, pak nemůže být jeho snahou vytvářet impérium, v němž by se rasy a národnosti mísily jako v americkém „tyglíku“ přistěhovalců. Pak je nutné najít nový lepší princip uspořádání mezinárodních vztahů. Nacionálněsocialistická teorie tento princip nyní nachází v ideji, která se právě u německého národa může opřít o tisíciletou tradici, totiž v ideji Říše. Idea Říše se od ideje imperialistické liší především v tom, že respektuje národní svébytnost i u těch národů a malých států, jimž nelze přiznat v zájmu mezinárodního pořádku právo na plnou státní suverenitu. Tak jako Svatá říše římská národa německého ve středověku nebyla impériem ve smyslu starověkém či novověkém, nechce jím být ani Říše, kterou dnes německý národ buduje. Tento základní rozdíl mezi Říší a impériem vystihuje Carl Schmitt, jenž v poslední době věnuje tomuto problému nejvíce pozornosti, takto: „Zatímco ,impérium´má často význam univerzalistického, svět a lidstvo objímajícího, tudíž nadnárodního výtvoru (i když jej mít nemusí, protože může vedle sebe existovat několik impérií různého druhu), je naše Německá říše v podstatě určena národnostně a je v podstatě neuniverzalistickým, právním řádem na základě úcty ke každé národnosti.“ (Carl Schmitt: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar-Genf-Versailles, Hamburg 1940, str. 303.) Takto budovaná Říše by zasahovala do života jednotlivých národů jenom potud, pokud by toho bylo třeba v zájmu mezinárodního pořádku. Idea Říše je spjata s ideou hospodářství velkých prostorů (Groβraumordnung) a s ideou vyloučení prostorově cizích mocností ze zasahování do politických poměrů v prostoru pořádaném Říší.

Idea Říše má několik aspektů, jimž věnují svou pozornost teoretikové různých sociálních věd. Kromě historického studia Říše v dějinách německého národa a Evropy je nejdůležitější problém geopolitický, studium hospodářské (teorie velkých prostorů) a mezinárodně právní, totiž otázka, jak tuto ideu včlenit do mezinárodně právních a diplomatických vztahů mezi národy a státy. S tím pak souvisí úkoly vnitřního státního práva, týkající se vnitřní právní výstavby Říše a jejích složek (například Protektorátu).

Idea hospodářství na základě velkých hospodářských prostorů je následkem mezinárodního vývoje hospodářských vztahů po první světové válce. Právě v oblasti hospodářství se ukázala v nejostřejším světle neudržitelnost snah malých států o hospodářskou soběstačnost. Jednou z hlavních příčin poslední hospodářské krize byl zajisté tento chaos mezinárodních hospodářských vztahů, kdy malé státy střední a jihovýchodní Evropy budovaly svůj průmysl a zemědělství bez ohledu na to, zda několik kilometrů za jejich hranicemi výroba stejného druhu již dávno existovala za příznivějších podmínek. Na druhé straně Evropa jako celek nebyla chráněna před ochromující zámořskou konkurencí, která přinášela zároveň s hospodářským nátlakem zároveň i ohrožení politické svobody národů a států. Neúspěch tehdejších snah o regionální hospodářské dohody byl obdobný politickému neúspěchu Společnosti národů. Ukázal se tu, stejně jako v politické oblasti, nedostatek mocenského činitele, který by mohl vynutit rozumné řešení bez ohledu na křížící se partikulární zájmy jednotlivých států. Proto vznikla idea hospodářství velkých prostorů uprostřed této války jako přirozený následek vývoje mezinárodních hospodářských vztahů.

Idea nadřazeného postavení nejsilnější mocnosti ve velkém prostoru (evropském, asijském, americkém) vyžaduje, aby toto rozhodující postavení pořádající mocnosti bylo v určitém prostoru zcela výlučné. Zmatek v mezinárodních evropských vztazích v 19. století a na začátku 20. století vznikal právě tím, že soupeřící světové mocnosti (například Francie, Velká Británie a Rusko) využívaly rozporů mezi menšími evropskými státy k tomu, aby udržováním labilní mocenské a zájmové rovnováhy těžily hospodářsky i politicky z jejich vyčerpávajících bojů a konfliktů. Historikové sledující diplomatické dějiny Evropy a světa zjišťují škodlivost oné staré zásady o rovnováze velmocí, která vedla k neustálému ohrožování míru a zneužívání malých (nárazníkových) států v mocenském zápase velmocí ke škodě skutečných zájmů národů obývajících ony malé a střední státy. (Viz zejména G. Jentsch: Das Ende des europäischen Gleichgewichts, 1940.) Tomuto zasahování prostorově cizích mocností do vztahů mezi státy uzavřeného prostoru se dovedla postavit na odpor Severoamerická unie, když v roce 1823 prezident Monroe proklamoval svou známou doktrínu, založenou na hesle: Amerika Američanům! (Viz v knize C. Schmitta: Positionen und Begriffe ve studii: Groβraum gegen Universalismus, str. 295-302.) Platnost téže zásady reklamoval Vůdce ve své odpovědi Rooseveltovi dne 28. dubna 1939 pro Evropu a Německo. Velkoněmecká říše chce být pořadatelkou středoevropského životního prostoru, jako jsou jí Spojené státy v americké oblasti a jako to nyní pro sebe reklamuje Japonsko v oblasti velkého východoasijského prostoru.

Zde stojíme na začátku největší reorganizace politických i hospodářských vztahů mezi všemi národy světa. Z bolestí a utrpení tohoto světového zápolení vzejde zajisté nový duchovní i hmotný světový řád.

Jan Mertl, Z dějin politického myšlení, Orbis Praha, 1943