74 let poté se ještě lže

Tomáš Krystlík

V podrobné monografii letos vydané líčí Jan Benda stěhování z pohraničí českých zemí v období 1938-1939. Již jen podle jím na začátku knihy vzdaného holdu vylhané a desinterpretační publikaci Rozumět dějinám je jasné, kudy se jeho kniha bude ubírat.

Popisuje výsledky komunálních voleb v německy mluvících sídelních oblastech na přelomu května a června 1938 - drtivé vítězství Sudetoněmecké strany (cca 90 % hlasů) následované druhým místem sudetoněmecké sociální demokracie. Jako typický oficiózní český historik zatajuje Benda čtenářstvu logický důsledek voleb, totiž, že když žádná z tehdejších dvou vítězných sudetoněmeckých stran neměla v programu odtržení od ČSR, že volby byly de facto plebiscitem Němců českých zemí o jejich setrvání v ČSR. Tato interpretace má zcela zásadní význam a Benda jejím neuvedením desinterpretuje české dějiny.

Benda se v souladu se zaměřením své práce pokouší stanovit, kolik Čechů z německých sídelních oblastí odešlo do vnitrozemí. V odhadech některých jiných českých historiků zůstává osud cca 200 000 Čechů neobjasněn - podle německého sčítání lidu v odstoupených územích v roce 1939 tam nebyli, v seznamech přestěhovalců do vnitrozemí se také nenalézali - což se vysvětluje tím, že přeložení úředníci a státní zaměstnanci nebyli započítáváni mezi přesídlence, pokud byli zařazeni na stejné (a stejně placené) služební místo v původním resortu. U Bendy je podivuhodné, že se ve své knize pečlivě vyhýbá vysvětlení, že mnohé Čechy nelze ve statistikách dohledat, protože si změnili národnost na německou (v polském záboru na slezskou nebo polskou). Čechům v odstoupených územích Německu, pokud se tam narodili přes rokem 1910 a k 10. 10. 1938 tam měli bydliště, jejich dětem a vnukům a jejich manželkám, bylo automaticky přiděleno německé občanství bez ohledu na národnost, pokud se nejednalo o židy podle norimberských zákonů. Vdané ženy nabývaly zásadně státní příslušnost manžela. Odhadem asi 100 000 Čechů v Říšské župě Sudety, kteří neobdrželi německou státní příslušnost a chtěli ji mít, si změnilo českou národnost na německou. I v protektorátu stoupal počet poněmčených, což lze vysledovat z růstu počtu osob německé státní příslušnosti, přiliv říšských Němců do země byl zanedbatelný: k 1. 3. 1940 bylo v protektorátu na 189 000 osob německé národnosti a k 1. 10. 1940 245 000. Benda tedy zatajuje fakta.

Československé vojsko odchází z Nového Jičína. (Foto: Archiv L. Beera)

Jan Benda podsunuje čtenářům údaje o násilí na českém obyvatelstvu z týdenních situačních zpráv vyžadovaných počínaje listopadem 1938 zpětně od 1. 10. 1938, které měli přednostové československých okresních úřadů zejména podél nových hranic, v dobové terminologii podél demarkační linie, podávat nadřízeným úřadům. Měly se sledovat tyto věci: charakteristiky nálad obyvatelstva jak ve vnitrozemí, tak v odstoupených územích, vztahy obyvatel k civilním a vojenským úřadům, vzájemný poměr jednotlivých národností, situace ve školství a hospodářství, zásobování, chování německých úřadů, členů Frewilliger Schutzdienst (FS), zásahy do vlastnických práv v odstoupených územích Německu. Zprávy měly sloužit pro tisk a rozhlas k lepší informovanosti veřejnosti a lepšímu „čelení cizí propagandě“. Úřady se upozorňovaly, že zprávy mají být pravdivé a všestranně prověřené a ne „jen domněnky a neprověřené úsudky“. Podávání situačních zpráv bylo ukončeno v březnu 1939. Benda ve své knize zahrnuje čtenáře na vícero stránkách citacemi z těchto situačních zpráv o násilí na Češích v odstoupených územích po mnichovské konferenci, aniž ho důrazně upozorní, že československé okresní úřady podél nových hranic neměly možnost si ověřovat pravdivost jimi zachycených zpráv o násilí v odstoupených územích a vysídlování Čechů, a tedy jejich vypovídací hodnota je pochybná a velmi nízká. To, co činí Benda, je podlý propagandistický trik - cituje z dokumentů, o kterých musí s jistotou vědět, že jsou nekorektní, aniž na tuto skutečnost čtenáře upozorní a pro sebe vyvodí důsledky. Značně nečestné.

Proč situační zprávy uvádějí četné případy násilí, nuceného vystěhování Čechů, a uprchlíci v dotaznících Ústavu pro péči pro uprchlíky je neuvedli, Benda nevysvětluje a zcela opomíjí. Solidní dějepisec by čtenáře v této souvislosti upozornil, že symptomem prchání (terminus technicus „uprchlíci z odstoupených oblastí“) byla podle tehdejšího úzu zbabělost, jejím protikladem hrdinné bránění českého živlu a jeho pozic ve zněmčených územích. Když migrace do vnitrozemí byla neoddiskutovatelným faktem, tak musely být důvody vystěhování se, tedy i násilí na Češích, prezentovány coby velmi drastické, aby nikomu nepřišlo na mysl, že Češi by mohli být někdy zbabělí. Hlouposti imprimované do českých myslí národnímu buditeli a dějepisci přinesly tak své pozdní ovoce. Je jasné, že situační zprávy o vyhánění Čechů z pohraničí a o násilí na nich musely být vlivem okresních úřadů i výpovědí uprchlíků všechno jiné než pravdivé a objektivní. Příkladů násilí vybraných jím ze situačních zpráv okresních úřadů při tzv. demarkační hranici na 19 stranách Bendovy knihy je přehršel: na jižní Moravě byli tři Češi-civilové ubiti, v Šatově byla česká učitelka a poštovní posel zbiti železnými tyčemi, v Nových Mlýnech u Hustopečí mučili rodinu českého mlynáře, v Želechovicích u Šumperka znásilnili dvě Češky atd. atp.

Benda sice koriguje uváděné nereálně vysoké počty oficiálně i neoficiálně vyhnaných Čechů z územích odstoupených Německu a omezuje je na 600 až 800 osob, ale zamlčuje skutečnost, že svůj odhad opírá o naprosto nespolehlivé situační zprávy. To podtrhuje i skutečnost, že kdyby jediného Čecha nad oficiálně známých 41 osob německé úřady donutily nebo jej požádaly o vystěhování se, tak by se jejich písemné rozhodnutí o tom objevilo ve všech poválečných historických pracích hovořících o vyhánění českého obyvatelstva ze Sudet, zmínil by se o tom i velmi podrobně píšící Jaroslav Šíma. O kus dál podává Benda mimoděk markantní důkaz nehodnověrnosti situačních zpráv, cituje zprávu okresního úřadu z Českých Budějovic z října 1938, uvádějící, že z Prachatic (v německém záboru) byli německými úřady vypovězeni s lhůtou 24 hodin 32 Češi se zdůvodněním, že z Českých Budějovic (v ČSR) jsou vypovídáni Němci. Čs. ministerstvo vnitra v tomto případě zcela výjimečně nařídilo vyšetřování a zjistilo, že německé úřady Čechy z Prachatic nevyhošťovaly a nevyhostily.

Pan Benda se domnívá, což vyplývá z textu jeho knihy, že nucená správa (Treuhand) uvalená na podniky českých majitelů v pohraničí znamenala přechod majetku z českých do německých rukou. To může napsat jen hlupák - při nucené správě se majetkové poměry nemění, protože pak by to nebyla nucená správa. Aby potvrdil, že se v této oblasti nevyzná, překládá z němčiny nucené správce (Treuhänder) jako „správce věrné ruky“. Exkurs do arizace a vyvlastňování nemovitého majetku je v jeho díle chabý, chybí zdůraznění, že se Čechům vyvlastňovaly pouze polnosti a statky jim přidělené v nápadně nespravedlivé pozemkové reformě po první světové válce a k tomu jen zčásti. Benda také neuvádí, že se o svůj majetek měli možnost čeští majitelé starat dočasnou svou přítomností - dostávali k tomu propustky z protektorátu do říše. Nestarali-li se o své majetky, byli dosazeni nucení správci, kteří výnosy z majetků, pokud se nejednalo o arizovaný majetek, zasílali majitelům do protektorátu až do konce války. Další Bendova lež.

Dalo by se dál pokračovat, ale recenze Bendova díla by zbytečně nabývala na délce. Kdo by to četl. Ukázali jsme, kde se Jan Benda zásadně proviňuje proti pravdě, na což běžný čtenář v podstatě nemůže přijít. Odtažmo od těchto výhrad je kniha velmi podrobná. Pro všechny, kteří jsou s migrací 1938-1939 detailně, zdůrazňuji detailně seznámeni, což je naprosté minimum lidí, je Bendova kniha přínosem co do informativnosti obsahu, pro ostatní je pro své propagandistické zaměření nedoporučeníhodná.

Benda, Jan: Útěky a vyhánění z pohraniční českých zemí 1938-1939. Karolinum, Praha 2013, stran 544, 420 Kč

Převzato se souhlasem autora z jeho blogu