pondělí 7. října 2013

„Holocaust: Dovzpomínali jsme?“

Pod tímto názvem vyšel v rakouském deníku Die Presse článek Martina Kuglera, odrážející myšlenky německé publicistky a badatelky v oboru literatury Adeily Assmannové, která přednáší a bádá na univerzitě v německé Kostnici. Společně se svým mužem, egyptologem Janem Assmannem se před 25 lety výrazně podílela na etablování pojmů „kulturní paměť“ a „vzpomínání“ v německém jazykovém prostoru. Assmannová se ve Vídni zúčastnila konference Akademie věd, zabývající se mimo jiné „rostoucí nechutí v souvislosti se vzpomínkovou kulturou holocaustu“.

„Dlouho se považovalo mlčení o obětech naší viny za nejlepší opci, převzetí perspektivy oběti ze strany pachatelů nebo vítězů je absolutním novum dějin“, mínila Assmannová na konferenci. Během posledních tří desetiletí se podle ní „s největší energií, finančními náklady a občanským angažmá“ vybudovala „vzpomínková kultura na holocaust“. „Prostřednictvím sdělovacích prostředků byla tato vpuštěna do našeho každodenního života, přítomná před domovními dveřmi v podobě překážkových kamenů a viditelná v památnících“, dodala. Ovšem během posledních několika let se něco změnilo: „Po této fázi výstavby se vzpomínková kultura nachází ve zkušebním stavu.“ Podle ní se vyskytuje rostoucí nechuť, mnoho současníků (a sice ne pouze v pravicovém politickém křídle) nyní navrhuje, aby se „kapitola minulosti chápala jako vyřízená“ a aby se „vzpomínková kultura zbavila haraburdí“, protože se lidé už prý beztak poučili z dějin. Je podle nich vhodné nyní přejít k novým úkolům a vytvářet budoucnost.

V Německu je tento vývoj podle listu „očividný“, ve fejetonech renomovaného tisku a v bestsellerech se vyslovují autoři pro „zapomenutí vzpomínání“. Ale také v Rakousku je podle rakouské historičky Heidemarie Uhlové, jež tuto konferenci ve Vídni společně s Assmannovou pořádala, tento jev „subkutánně“ citelný. Ve své nejnovější knize se Assmannová pokoušela analyzovat příčiny tohoto vývoje. Za jeden z důvodů považuje určité omrzení tématem. Mnozí argumentují, že když znalosti o holocaustu jsou nyní všudypřítomné a zasáhly střed společnosti, pak už není třeba inscenovat vzpomínkovou kulturu, protože by to vyvolávalo už spíše jen nechuť a odmítavé stanovisko. (Dalším důležitým faktorem je zneužívání vzpomínkové kultury holocaustu pro čistě politické účely, k politické proizraelské agitaci, vztahující se k současné politice Izraele a nemající tedy žádnou vztažnost k tehdejším událostem Druhé světové války. Toto je zvlášť patrné v současném českém prostředí. - Pozn. Lukáše Beera).

Assmannová má ale další vysvětlení: dvojité střídání generací. Jednak zanedlouho končí „krátká éra dobových svědků“, jednak se prý nacházíme „na konci interpretační moci generace 1968“ (v českém prostředí označováno jako neomarxistické hnutí), která byla hybnou silou za vzpomínkovou kulturou. Za kritikou prý stojí přání post-generace hnutí 1968 osvobodit se z moralizující kurately této generace. Dále k tomu přispívá rozvláčnění pocitu nacionální sounáležitosti díky migračním pohybům, ale také v „evropské integraci“, která „učinila z dřívějších nepřátel na smrt nové partnery“, lze podle autorky spatřovat příčinu. Assmannová se domnívá, že „vzpomínková kultura“ pro další generace musí být (včetně jí samotnou) nově vytvořena. (-lb-) 

Celý článek v Die Presse