Přenárodnění, přesídlení a rasová prověrka

Německý historik Detlef Brandes ve své knize tvrdí, že až 86 procent českého obyvatelstva Protektorátu bylo určeno k asimilaci 
Rüdiger Goldmann 

Po zničení Rakouska-Uherska – významnou měrou pěstovaném českým nacionalismem Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše – způsobené tím, že Centrální mocnosti prohrály První světovou válku, se na 21 let mohl etablovat nový československý stát, stávající z různých národů a národnostních skupin. Tento stát se politicky a vojensky opíral o západoevropské mocnosti a smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Neuilly, které byly vnuceny Centrálním mocnostem. Nová rakouská republika byla příliš slabá na revizionistickou politiku a prostřednictvím zákazu přivtělení k velkému sousedu byl blokován jeho společný postup s Německou říší.

Když nacionálněsocialistická diktatura zpochybnila celý versailleský systém a spojenectvím s Itálií a Maďarskem získala nový politický vliv, ukázala se zahraničně-politická orientace Československa jako chyba a jeho rozkladná a asimilační politika vůči třem a půl mil. sudetských Němců jako něco, v čem už se nedalo pokračovat. Spíše by se existence tohoto státu dala zajistit ve formě jakéhosi středoevropského Švýcarska, stejně jako za předpokladu úzké spolupráce s německými a rakouskými sousedy.

Je mimo všech pochybností, že násilné obsazení ČSR v březnu 1939 bylo flagrantím porušením mezinárodního práva, stejně jako zřízení Protektorátu se závislou vládou a správou, kontrolovanou nacionálněsocialistickými úřady. Navzdory spojenectví se západními mocnostmi a Sovětským svazem a příslušným příslibům nedošlo k zakročení těchto zemí.

O plánech a opatřeních nacionálněsocialistických úřadů v tzv. Protektorátu Čechy a Morava předložil Detlef Brandes, pensionovaný profesor Heineho univerzity, v roce 2012 tuto podrobnou studii.

Zkoumá konkrétní jednání hlavních aktérů na říšskoněmecké a české straně, přičemž posledně jmenovaná strana musela reagovat na omezující nebo proti jejím právům namířenou politiku. Říšský protektor, nejdříve ministr mimo aktivní službu Konstantin von Neurath, Karl Hermann Frank jako pozdější státní ministr a Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich se nacházeli v neustálém, konflikty zatíženém „dialogu“ s Emilem Háchou a českými ministry. Heinrich Himmler, zástupci Branné moci, stejně jako župní vedoucí sousedících krajů se s různými úspěchy pokoušeli získat vliv, což bylo svobodným pánem von Neurath a K. H. Frankem, jejichž záda kryl Hitler, často zamítnuto. Sudetoněmecké snahy snížit podíl českých občanů v Sudetenlandu odsunem do Protektorátu zůstaly bez úspěchu.

A tak Brandes odhaduje, že z počtu okolo 726.000 českých obyvatel Sudetenlandu v roce 1930, jejichž počet se po roce 1918 masivně zvýšil přistěhovalectvím, tam zůstalo nadále asi 570.000 a že v roce 1944 pracovalo v Sudetenlandu 102.000 příslušníků Protektorátu. Počet 319.000, který byl určen při sčítání lidu v roce 1939, pokládá podobně jako čeští historikové za nesprávný.

Čeští obyvatelé českých zemí měli být ovládáni Říší, měl být využíván jejich hospodářský výkon a z dlouhodobého hlediska měli být asimilováni. Podle groteskních „rasových průzkumů“ se považoval pro tento účel vhodný podíl obyvatelstva mezi padesáti a osmdesáti šesti procenty. Nevhodné nebo nepřátelské skupiny měly být vysídleny nebo podrobeny „zvláštnímu zacházení“.

Jaký význam měl český hospodářský výkon speciálně také pro nacionálněsocialistické vedení války, v této publikaci sice není detailně probíráno, autor ale cituje z Goebbelsova deníku: „Škodovy závody nám v této válce poskytly největší služby.“ (18. 3. 1941)

Podrobná část knihy se věnuje zřizování vojenských cvičišť a s nimi souvisejícím přesídlovacím akcím, které postihly desetitisíce lidí. Takřka groteskně vyznívají sdělení, že se přitom pozemky a vlastnictví finančně odškodňovaly a byly nabízeny k dispozici nové obytné prostory, částečně ze zabaveného židovského vlastnictví. Ještě grotesknější jsou s tím spojené osídlovací plány, aby se tím vytvořily německé „územní mosty“. Zde si připomeňme, že neblahá česká „pozemková reforma“ z roku 1919, v rámci které bylo vyvlastněno 840.000 hektarů německého pozemkového vlastnictví, z něhož 92 procent pak připadlo Čechům, zde posloužila jako hrozivý příklad.

Toto dílo doplňuje průzkumy autora, týkající se tématu. Bezpochyby je zde bez příkras vylíčena zločinecká politika nacionálněsocialistického státu a jeho kolaborantů na sudetoněmecké a české straně, přičemž byla odpovědnost jednotlivých aktérů vždy rozdílná podle jejich vlivu.

Česká exilová politika vedená Benešem využívala a stupňovala tento konflikt, aby tím dosáhla svých vlastních cílů vyhnání sudetských Němců, čímž národu přivodila dodatečně nesmírnou škodu. Na rozdíl od nacionálněsocialistické politiky se československé vládě podařilo uskutečnit po roce 1945 téměř sto procent svých opatření, která směřovala proti sudetoněmeckému civilnímu obyvatelstvu – a to je ještě dnes nadále působící bezpráví.

Brandes, Detlef: "Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme". NS-"Volkstumspolitik" in den böhmischen Ländern; Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012. ISBN 978-3-486-71242-1

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 13. března 2014.