pátek 7. listopadu 2014

A tak „nám“ asi zavřou prezidenta...

Gustav M. Kališ 
Ještě pořádně ani neutichnul hukot od špuntů drahého šampaňského z bujarých oslav, tzv. výročí vzniku České republiky (28. 10. 1918) a už tu máme další vyumělkovanou událost, která patrně natrvalo provětrá kdejaký zatuchlý kout naší prošedlé kotlinky, několik úrodných úvalů i nevysokých pohraničních hvozdů. Téměř „na dohled“ této bezesporu nejvýznamnější události roku, přímo z rukou velmi často unaveného prezidenta, po letech Klausovy stagnace, opět zapršely zanícenými Čechy tolik milované medaile Řádů „Bílého lva“ s cílem konečně nakopat arogantní pupek Evropy (1), třeba někam do citlivých zadních partií.

Kupodivu, stalo se! Uvědomělou českou společností drtí událost, které výše uvedené oslavy hravě zastiňuje. V kdejaké zapadlé špeluňce i doma u kamen, se živě probírá údajně nesnesitelné hulvátství, prvního »odspodu« (nikoli spodinou) demokraticky (2) zvoleného prezidenta, Miloše Zemana, jenž až na poslední chvíli získal „početné“ hlasy i sympatie na úkor „pravicovým srdíčkem“ milovaného knížete-staříka Karla Schwarzenberga, který – zřejmě až příliš dojemného opojení mladičké k…, pardon – hostesky, neváhal k nezískání teplého korýtka, šokovat zahořklou českou veřejnost peprnou hláškou nutné restituce (revize) tolik Čechy religiózních Benešových dekretů…

Nic naplat, »Zemánek« probudil vychrtlou hydru tzv. „pražské kavárny“, která každý den ztrácí rapidně vliv na veškeré politické dění v Česku, unavenou sebestředně nudou – přežívající tu fosilii – na dávno vyhaslé vlně primitivního antikomunismu. Konečně, alespoň na chviličku, vystrčila svou zdegenerovanou pracku a naposledy vycedila zažloutlé, paradentózou zubožené zuby; chytla vějičku odmrštěnou hradním šaškem. Přeplacení žoviální prostituti nicoty se jako hladová klíšťata láskyplně vrhla k tenoučkému, notně vybledlému klásku, už čtvrtstoletí bez životadárné mízy, jež jí předhodil stárnoucí, avšak stále ještě jadrným vtipem překypující – bývalý a údajně – prý do nejdelší smrti (podle nich) marxismem zkažený prezident prognostik.

Zapůsobil nonšalantně: jak na vřelé city rádoby národně uvědomělých pravicových konzervativců, donedávna ještě bývalých extrémních komsomolců, tak na současné, tržně a čistě levicově profláklých, najednou flagrantně procitnuvších globalistů způsobem, že někteří nadržení horlivci, vybaveni na státní útraty „narychlo zakoupenými“ akademickými tituly začali, obskurně řečeno Herculem Poirotem: „za absence šedých mozkových buněk“, bigotně strhávat z učeben i školních kabinetů Zemanovy nepočetné portréty!

Pražská selanka se vehementně snaží, připravuje na „poslední“ requiem – státní převrat. Přitom, pokolikáté zase, silně obehranou, nostalgickou slzou na víčku – šilhá po vyčpělých ikonách svých předchozích velikánů, svatého Havla a Klause. Vždyť: „Zeman mluvil arogantně a sprostě“, nese se z podhradí. „Chlastá na veřejnosti…, znesvětil korunovační klenoty, hulvát jeden… A stejně po něm taky lezly mouchy“, namlouvají si příkře, rozhodně a omluvně přitakávači s dlouhýma oslíma ušima…

Znuděná kavárna si zatím po dlouhé době spokojeně mne seschlé dlaně a vytrubuje hlasitě do světa, který – i přes mediální masáž – si nevděčně (hlavně v Americe) dosud plete Česko s nějakou Čečnou: „Zakážeme drzému Zemanovi žvanit!“, zazní rozezleně a zároveň i moudře z mnohých stranických sekretariátů nesmírně přeuražených ješitů. „To je málo!“, kontrují kvapně z nedalekého Jánského (?) vršku.
„Co kdybychom zorganizovali petici? A rovnou na odvolání nenáviděného prezidenta-sprosťáka?“
„Jojo, to je bezva nápad!“
Co na tom, že jejich, donedávna ještě jediný duchaplný pozdrav v parlamentu i mimo něj, byl stejně obskurní – vztyčený prostředníček a rozpoznávací znamení zároveň?

„Musíme vytýčit heslo, smysluplné pro všechny, nejlépe pro příští pravicovou vládu! Zničit krtka…, ehm, pardon, Zemana! První úkol ex katedra je kontrola jeho (případných) projevů. Nedovolíme, aby naše milovaná česká dítka, nákladně a ideově zpracovávaná už od mateřinek, poslouchala z druhé, nepřátelské strany takové výrazy čtvrté cenové kategorie. (Které patří jen nám!). Zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou…"

Ne, ne, to není úplně demokratické, ideové a státnické. Lidi tomu nebudou rozumět.

Víte, co? Rovnou ho zavřeme! Jako první krok si pozveme do Prahy naší populární skupinu Pussy riot.

Poznámky:


(1) Památník tzv. středu Evropy leží v Sudetech, nedaleko města, které má v současnosti české jméno Cheb. Některé prameny uvádějí střed Evropy i jiná místa;

(2) Která je většinovým mainstreamovými médii zpochybňována, vůle lidu = hlas boží přestává již delší dobu propagandisticky platit.