pondělí 1. června 2015

Zamyšlení nad oběťmi vraždění v Postoloprtech

Adalbert Wollrab 
Dne 8.května 1945 byla německou kapitulací ukončena Druhá světová válka. Tím sice skončily bojové akce, ale hrůzy války přešly pro sudetoněmecké obyvatelstvo plynule do nové etapy hrůz. V květnu a v červnu docházelo v Postoloprtech k masakrům.

Masakru spáchaného na německých mužích ze Žatce v Postoloprtech předcházel již ve dnech 16. až 30. května masakr páchaný na německých obyvatelích Postoloprt.

Pochod smrti ze Žatce do Postoloprt

V neděli, dne 3. června v sedm hodin, byli němečtí muži ze Žatce ve věku patnácti až 65 let prostřednictvím reproduktorů vyzváni, aby se shromáždili na náměstí (zpráva dobového svědka Hanse Jäckla). Byli na místě přijati údery pažeb pušek a bičováním. Na náměstí již stál obrněný vůz s posádkou se samopalem. Už zde byl první mrtvý. Dobový svědek Peter Klepsch, antifašista, který se na konci války dostal z vězení Gestapa a jenž se nehledě na to přesto musel zúčasnit pochodu do Postoloprt, podal později svědectví o tom, že zaměstnanec pošty Gansl – sociální demokrat, který se o něco opozdil – byl na náměstí zastřelen. Němečtí muži, kteří byli shromážděni na rynku, museli tomu přihlížet. Dobový svědek, soudce Franz Freyer, podal zprávu o dalším průběhu událostí: Mnozí lidé byli na náměstí biti vojáky biči a obušky. Zacházení bylo natolik nelidské, že si tři Němci, kteří tuto scenérii sledovali ze svých bytů, vzali život, aby si nemuseli vytrpět něco podobného. Asi pět tisíc německých mužů bylo nejprve rozestaveno do šestiřady a pak pod dohledem vojáků ve třech kolonách hnáno do patnáct kilometrů vzdálených Postoloprt, přičemž byli muži biti i během cesty.

Postoloprty vypadaly jako vymřelé, protože jejich obyvatelstvo bylo vyháněno z městečka nebo pobíjeno už předtím. Muži byli nahnáni do dvora kasáren, museli se zde posadit na zem a nesměli opustit své místo, ani když potřebovali vykonat tělesnou potřebu. Zajatci strávili noc v zimě v leže na kasárenském dvoře.

Autor se narodil v roce 1928 v Žatci a v roce 1993 
obdržel Hanušovu medaili České společnosti chemiků.

Řež na kasárenském dvoře

Pondělí, 4. června: Brzy z rána zaznělo komando „Všichni na své místo!“. Zajatci rozkazu nerozuměli, někteří se zvedli a už zazněly výstřely. Bylo několik mrtvých a zraněných. Vězni tábora museli naházet mrtvé a raněné do zákopu. Ten tisícům mužů sloužil sice jako latrína, ale stal se hrobem mnohým občanům Žatce. Zazněly nové rozkazy: „Všichni ať odevzdají své peníze a šperky. Kdo něco bude tajit, bude potrestán smrtí.“ Uloupené peníze naplnily velké bedny, všichni vězni byli ohmatáváni a museli si vyzout boty. Čeští vojáci procházeli řadami a nadávky a bití nebraly žádného konce. Večer opustili nádvoří kasáren lékaři, lékárníci, duchovní, příslušníci důležitých povolání, poloviční Židé a muži, kteří měli za manželky Židovky, a stejně tak několik bývalých vězňů německých koncentračních táborů. Většina z nich se dostala do žateckého lágru. Noc ze 4. na 5. června strávili zajatci z Postoloprt ve stájích.

Den masové vraždy

Dne 5. června začalo vraždění. Byly otevřeny brány od stájí a pak zaznělo komando „rychle, rychle“ a hned zazněly výstřely. Kdo běžel příliš pomalu, byl odstřelen. Lidem bylo bráněno v poskytování pomoci a tak ranění už znamenalo smrt, v průběhu dne vykrvácelo mnoho lidí, kteří by jinak mohli být při včasné pomoci zachráněni. Mrtví a zranění byli naházeni do zákopů. Pak začaly selekce, přičemž se na různých místech bilo do lidí nebo střílelo. Sem tam se odtáhla pryč mrtvola, na jiném místě se vyhledávali lidé na práci a byli vyháněni jinam, jiní se ocitli za ostnatým drátem, další byli zavírání do stájí, po celém nádvoří se rozléhaly zvuky rozkazů, křiku, bití a výstřelů. Když se blížil západ slunce a vězni, jež dnes stejně jako o minulých dnech nedostali ani trochu najíst, byli nahnáni do stájí, tak se každý už rozloučil se životem. Oběti tohoto dne nebyly sečteny. Během noci bez přestání zazníval rachot samopalů jak v blízkém, tak i ve vzdálenějším okolí.

Den vraždění dětí

Šestý červen byl dnem vraždění dětí. Nejdříve to opět začalo nekonečným rozdělováním a rozestavováním pracovních skupin. Také ony po tři dny nedostaly nic k jídlu: Pět dětí se nenápadně připojilo k jedné pracovní skupině, aby se tímto způsobem vyhnuly uvěznění. Ale už v Postoloprtech byly zadrženy a předány pak českému policistovi Markovi. Němečtí muži a chlapci, shromáždění na náměstí, museli se strachem sledovat následující scénu. Zaznělo zvolání: „Jakmile někdo projeví nelibost, bude se střílet!“ Oněch pět chlapců bylo zbičováno. Byl na to odpuzující pohled, jak se Češi tlačili dopředu, jen aby do nich mohli sami několikrát udeřit. Bylo slyšet, jak chlapci srdceryvně tiše naříkali. Po jejich stehnech stékala krev. Chlapci stáli obličejem směrem ke zdi. Po půl hodině zvolal policista Marek: „Pokud se někdo pokusí o útěk, bude zastřelen, stejně tak, jak teď budou zastřeleni tito kluci.“ Chlapci bojácně směřovali své hlavy a otáčeli se. Na rozkaz nadporučíka Černého namířili dva čeští vojáci z malé vzdálenosti své zbraně na prvního chlapce a už zazněly výstřely, chlapec se sesunul k zemi. Druhý chlapec se rozběhl vstříc svým katům, chtěl jim odvrátit hlavně. Vrazi mezitím měli mezitím znovu nabito a chlapec se v palbě svalil k zemi. Zbývající chlapci se odevzdali svému osudu, třetí z nich volal na svou matku, předtím než se zhroutil k zemi. I dva zbývající chlapci byli zastřeleni. Chlapcům bylo asi 15 let. Němečtí muži, shromáždění na náměstí, museli bezbranně přihlížet vraždění, protože odpor by jinak vedl k jatkám. U brány byly rozestavěny samopaly. Kolem poledne tohoto čtvrtého dne byl skupinkám 15 vězňů poprvé rozdáván vždy jeden bochník chleba. Během odpoledne teror bití, nadávání a střílení pokračoval. Když nastával soumrak bylo do jedné nízké stáje namačkáno tolik lidí, kolik se jich tam ve stoje vešlo – 275 lidí na jednom místě, jehož jediné okno bylo zavřené. Lidé nemocní na srdce omdlívali a umírali ve stoje, projevoval se nedostatek kyslíku. Zvedl se křik a vystupňoval se v bouři, stráž hrozila, že vhodí dovnitř ruční granát, lidé žadonili, aby se otevřelo okno, ale bezúspěšně. Brzy se u některých lidí začaly projevovat znaky duševní vyšinutosti.

Dny dalších masových vražd

Sedmý červen začal střílením lidí, kteří nebyli schopni chodit. To byl úvod do pátého dne v Postoloprtech, dalšího dne masového vraždění. Byly sestavovány silné oddíly v počtu až osmdesáti Němců a vyváděny pryč. Muži věděli, co na ně čeká. Kráčeli vzpřímeně, s kamennými výrazy na tvářích, okolo lidí, kteří zůstávali na místě. Jejich cesta vedla k levonické bažantnici, kde byli zastřeleni a pak zahrabáni jako mnoho dalších.

Tohoto dne se asi tisíc obyvatel Žatce vrátilo do Žatce a do zde zřízených lágrů. Na této cestě zpět byl bez okolků zastřelen kapucínský páter Maximilian, guardián žateckého kláštera, který špatně chodil. Zbytek mužů ze Žatce byl dopraven do dolů a továren v Mostě a v Kladně. Několik set Němců bylo ještě po 10. červnu dopraveno z Mostu a Chomutova do lágru v Postoloprtech a docházelo k dalším vraždám.

Tajná zpráva hovoří o 2200 obětech

Zde je znění společné zprávy československého ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra k „případu Postoloprty a Žatec“:

Na základě anonymních dopisů adresovaných československému ministerstvu národní obrany, ministerstvu vnitra a prezidentu Československé republiky dvě československá ministerstva – ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra – zahájila tajné vyšetřování událostí v Postoloprtech. V tajných protokolech tohoto vyšetřování se uvádí:

„Odhady o počtu popravených se velmi liší. Podle zprávy jsou v Postoloprtech tři hromadné a několik menších hrobů, do kterých byli zastřeleni a zakopáni:

a) první je za obecní a měšťanskou školou u o okresní silnice směrem k Lišanům, kde je asi 700 zastřelených Němců, kteří byli pohřbeni do protitankového zákopu a střídavě zasypáni hlínou a chlorovým vápnem;

b) druhý je v levonické bažantnici vzdálené asi 2 km od Postoloprt směrem k Levonicím. Tam má býti pohřbeno asi 500 osob;

c) třetí je v postoloprtské bažantnici, kde je prý pohřbeno asi 1000 osob;

d) několik menších společných i jednotlivých hrobů má být ještě v okolí Postoloprt.

Osoby tam pohřbené jsou nejen z Postoloprt, ale i z okresu žateckého a z přilehlých okresů. V Postoloprtech byl totiž zřízen internační tábor pro celou oblast.“

Zákon o trestní bezúhonnosti chránil vrahy

Pouze podle těchto odhadů vyšetřovací komise obou československých ministerstev jde o 2200 Němců, jež byli v oblasti Postoloprt zavražděni. Žádný s masových vrahů nebyl postaven před soud. Pachatelé byli chráněni Benešovým dekretem č. 115/1946 Sb., který říká, že jednání, k nimž došlo v době do 28. října 1945 a jejichž účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.

Masové vraždy byly z nejvyšších míst precizně naplánovány a připraveny a provedeny českými vojenskými jednotkami. Z pozdějšího protokolu jednoho výslechu oblastního velitelství státní policie v Ústí nad Labem z 2. května 1951 vyplývá, že generál Bedřich Reicin [vlastním jménem Friedrich Reinzinger, komunista, agent NKVD a jako Žid popraven v roce 1952 jako člen „Slánského protistátního spikleneckého centra“– pozn. řekl] z československého ministerstva národní obrany byl prostřednictvím denních hlášení svých podřízených o masových vraždách informován. V tomto výslechovém protokolu se také hovoří o tom, že se kromě masových vražd páchaných na civilistech v Postoloprtech ještě dva měsíce po kapitulaci konaly masové popravy německých válečných zajatců. Během výslechu byla také uváděna jména důstojníků české armády, kteří se vraždění přímo účastnili: poručík Čupka, rotmistr Tarčan a štábní kapitán Slovák. Vyslýchaný Vasil Kiš při výslechu uvedl, že mu je známo, že na území pbsazeném 1. československou divizí bylo popraveno nejméně 10.000 Němců. [O partyzánském poslání tohoto muže uvádí Český svaz bojovníků za svobodu na svých stránkách, že „úkol jako vlastenec a bojovník splnil beze zbytku“ – zdroj ZDE. Pozn. překl.]

Zamazávání stop

Aby se zamazaly stopy těchto jatek, byli na místo dopraveni vojáci jednotky číslo 2142 z Terezína, kteří museli mrtvoly v rámci přísně tajné akce exhumovat. Tato akce byla zahájena 17. srpna 1947 a byla ukončena 27. srpna 1947. Mrtvoly byly vždy po čtyřech naházeny do beden a dopraveny ke zpopelnění do krematorií v Mostě a v Terezíně. Oficiální zpráva hovoří o 763 mrtvolách, jež byly exhumovány, mezi nimi 5 žen. Oběti poslední vlny vraždění (po 10. červnu 1945) byly naházeny do opuštěných dolů.

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 7. května 2015.