neděle 29. listopadu 2015

A přeci to jde!

Manfred Maurer 
Pochybovači se vždy rychle ozývají, když se mají hledat důvody, proč něco nemůže fungovat. V Česku slýcháváme až dodneška jako absurdní odůvodnění pro setrvávání na Benešových dekretech důvod, že tyto představují fundament státu, a proto v žádném případě nemohou být zrušeny. Ty stejné osoby vzápětí prohlašují, že dekrety vlastně ani vůbec už nejsou platné. Tak jak tedy? Potřebuje Česko dekrety jako fundament státu, anebo se jich může vzdát, protože něco, co už není platné, přeci už ani nemůže mít žádný účinek? Ve skutečnosti beztak jde o několik málo dekretů, které se týkají sudetských Němců (a Maďarů). Není tu tedy řeč o podkopávání státu, ale pouze o odstranění rakovinového nádoru. Ale ten, kdo se toho dožaduje, tomu se hrozí hned vizí další katastrofy: To by se přeci mohli vracet tihle sudetští Němci a budou chtít nazpět to, co se jim vzalo v letech 1945/46. A to by přeci český stát nikdy v žádném případě nesnesl.

Protože se tento hororový příběh často opakuje a byl šikovně a srdceryvně ilustrován starou, ze „svého“ domu vyhnanou českou matičkou, nechalo se také zastrašit mnoho rakouských a německých politiků z toho, že by Čechy prakticky ještě před vstupem do EU nutili k očištění poválečné krádeže. Nejen politikové si nehodlali spálit prsty v roli obhájců sudetských Němců a – jak se to obvykle dělá – nechtěli být označováni za krajně pravicové. Ne, dokonce i nejeden sudetoněmecký funkcionář nechce toto přeci tak nádherné usmiřování zatěžovat nepříjemnými otázkami, týkajícími se restitucí a odškodnění.

A prosím, argumentovalo se vždy, buďme přeci realisté: To není možné provést! Česko je přeci v této otázce neústupné. A Slovensko, o kterém v souvislosti s Benešovými dekrety, jež tam také nadále platí, už nikdo nemluví, mimochodem také. Co se ostatně 70 let poté dá vůbec ještě dělat? Krom toho je to přeci vše tak komplikované, pokud by někdo po 70 letech chtěl napravovat bezpráví v tak gigantických rozměrech a sice takovým způsobem, aby byly všechny strany spokojené a nevznikalo přitom nějaké nové bezpráví. To je přeci mnohem jednoduší říci „nechme to být“ a něco v tom smyslu, že se musíme dívat do budoucna (ovšem při jiné příležitosti zároveň nabádat, že bez permanentního zpracovávání minulosti není možná žádná budoucnost)!

Ano, je možné si to tahle usnadnit. Ale je možná také jiná cesta. A to dokonce bez nějakého velkého politického hluku. Srbsko to právě ukazuje. Tato země, jež si svůj vstup do EU teprve musí zasloužit, se staví vůči svým dějinám vstříc nejen pěknými slovy politování, nýbrž propůjčuje těmto slovům konkrétními činy věrohodnost. První z podunajských Švábů už dostali svůj majetek, o který přišli po Druhé světové válce, nazpět a mnozí z nich budou zřejmě ještě následovat. A také oběti násilí z Titových koncentračních táborů nejsou odbývány nějakými pamětními deskami se sotva něco konkrétního vypovídajícím textem, nýbrž si mohou zažádat o odškodnění. Sumy, které jsou k dosažení, přirozeně nemohou způsobit, že to, co se stalo, bude pociťováno tak, jako kdyby se nikdy neodehrálo. Ale jsou to náplasti na duších těm, kteří dodnes trpí na následky, popř. jejich pozůstalým.

Srbsko se svou vzorovou politikou zahanbuje mezi jinými i Chorvatsko, které svým podunajským Švábům také přislíbilo restituci a odškodnění. Ale to bylo ještě před vstupem do EU, když bylo zapotřebí zemí jako Rakousko a Německo v roli přímluvců. Od té doby, co je Chorvatsko v EU, se v této otázce už nic nedělá. Zahanbující je to také pro Evropskou unii, které to je naprosto lhostejné. Zahanbující je to přirozeně také pro Česko a Slovensko.

Ovšem nejvíce Srbskem zahanbeni se musí cítit ti sudetoněmečtí zástupci, kteří chtějí vyškrtnout ze stanov požadavek restituce a odškodnění. Ale ještě tu je naděje, že soudy znemožní toto uspěchané padání na kolena a tuto preventivní pokornou poslušnost. Protože Srbsko právě ukazuje, že opravdové a skutečné usmíření je možné, když se jen chce!

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 5. listopadu 2015.