neděle 27. prosince 2015

Promrhaný rok

Manfred Maurer
Končící rok nabízel možnost intenzivně se zabývat všemi otázkami ohledně vyhnání sudetských Němců. A to nejen proto, že podnět k zamyšlení nabízelo například kulaté sedmdesáté výročí. Evropa byla v tomto roce konfrontována s bezpříkladným a zdaleka ještě nepolevujícím stěhováním národů. I když ne všichni, jež k nám přicházejí, jsou uprchlíci popř. vyhnanci, nabízí toto drama přeci jen aspekty připomínající skutečnost, že se dějiny neopakují sice jedna ku jedné, ale přeci jen v pozměněné podobě. Lidé způsobují poměry, jež jiným lidem zase berou jejich vlast. Někteří jsou bezprostředně vyháněni, jiní utíkají, protože jsou ohrožování smrtí nebo vyháněním.

Je ironií dějin, že zrovna Německo a Rakousko, země, jimž jsou jako tehdejší ose zla dodnes vytýkány zločiny staré 70 let a jež stále ještě neodhodily své historické břímě, že zrovna obě tyto země se staly upřednostňovaným místem, ve kterém hledají působiště nešťastníci tohoto světa.

Tímto způsobem vyznamenaní by Němci a Rakušané mohli v podstatě vystupovat poněkud s větším sebevědomím. Obzvláště vyhnanci by vlastně neměli mít zapotřebí působit pouze z defenzivní pozice nějakého kolektivního pocitu viny. Během 70 let po vyhnání v dostatečné míře dokázali, že nejsou žádní věčně včerejší omezenci, nýbrž současníci, hledící daleko do budoucnosti, kteří – ačkoliv jsou sami oběťmi – nepotřebovali ani sedmdesát let na to, aby mohli podat ruku ke smíření. Jakkoliv je potěšující, že se v Česku mezitím taktéž uskutečňují působivé iniciativy ke smíření, tak je na druhé straně zarmucující, že na to byla potřeba tak dlouhého času a že to mnozí už nemohli zažít.

Protože ale panuje velká radost z toho, že se i Češi stále více sebekriticky vypořádávají s temnými kapitolami poválečných dějin, pociťují mnozí jakousi povinnost se obzvlášť držet zpátky, aby se nezničila malá citlivá rostlinka smíření. Přitom se zapomíná, že odpovědnost za péči o tuto rostlinku by z velké části měla připadnout Čechům. Koneckonců by žádný Němec nebo Rakušan nepřišel na nápad dožadovat se po Ústřední radě Židů nebo po židovské náboženské obci ohleduplnějšího zacházení s historií či zdrženlivějšího zastupování svých zájmů, aby se tím způsobem nerušil proces usmiřování.

Jak se ale zdá, tak Sudetoněmecké krajanské sdružení v Mnichově podobně jako mnoho Němců po válce vyvinulo u sebe touhu být milováno, a proto se odpovídajícím způsobem i chová. Dá se to přeci pochopit – Němec, který se stal synonymem zla, se konečně chce tohoto image zbavit. Chce být milován a nechce, aby jím bylo pohrdáno. A chová se proto tak, jak se domnívá, že ho svět bude mít rád. Jedni tleskají, když masy lidí ignorují hranice, druzí rezignují na oprávněné požadavky. A tak se vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení poslední den v únoru pokusilo pozvednout rezignační politiku na oficiální linii landsmanšaftu. Tito (sudetští) Němci jsou přeci tak milí a už vůbec netouží po nějaké mstě. Nechají si uloupit majetek a pak jednoduše prohlásí: To nevadí, můžete si to všechno klidně nechat, protože se přeci máme zase všichni rádi!

Záležitost se změnou stanov zdaleka ještě (zdaleka) není vyřízená. Oficiálně platí stanovy v nezměněné podobě v dosavadním změní. Ovšem vedoucí představitelé landsmanšaftu dávají jasně najevo, že už nechtějí jednat podle těchto stanov. Nikdo aktuálně nemůže prohlásit, jaká je linie sudetských Němců. Končící rok poskytoval mnoho příležitostí k zapojení se do diskuse ohledně upřímného zpracování historie – například tak, jak se to podunajským Švábům podařilo se Srbskem. Ovšem krajanské sdružení, které vlastně nedisponuje podkladem pro svou činnost, jež by akceptovali všichni, se vystavuje nebezpečí, že už nikým nebude bráno vážně. Mělo by být úkolem pro příští rok tento stav konečně odstranit.

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 10. prosince 2015.